Dobrý den, pane ministře!
Nejvyšší šéf našich dětí se jmenuje Ondřej Liška. Působí jako vzdělaný sympaťák, který dobře ví, co chce, i jak to prosadit. Po dlouhých letech příjemná změna! Sešli jsme se v jeho pracovně v druhé půlce prázdnin. Byl čtvrteční podvečer, vedro, ospalou Prahou se loudali turisté, ale v Karmelitské panoval pracovní ruch.
Vendula Presserová
REFORMA? KONEČNĚ ZMĚNA!
Pane ministře, už řadu let slýchám v souvislosti se školstvím slovo reforma. Přitom teprve ta poslední vypadá, že by mohla doopravdy něco změnit. Přinést do českých škol moderní způsoby výuky, aktualizovat základní učivo. Jenomže laická veřejnost jenom mává rukou a říká si „zase další reforma“ a jejímu obsahu nevěnuje příliš pozornosti. Co s tím?
Ministerstvo školství nedokázalo v minulosti srozumitelně vysvětlit, co mají rodiče od kurikulární reformy očekávat. Já sám považuji kurikulární reformu za skutečnou revoluci. Za nejzásadnější změnu ve vzdělávacím systému v české společnosti za dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Je to jedinečný pokus, jak změnit vzdělávací systém tak, aby připravoval děti na skutečné potřeby, skutečné životní situace. Dal jim šanci, aby si sebevědoměji mohly vybírat svoji budoucnost. Ta reforma je sama o sobě nesmírně komplexní, a proto je možná tak složité popsat ji jednoduchými slovy.
Zkuste to, prosím…
Ona je v jádru velmi jednoduchá. Je to snaha přejít od biflování k novým přístupům, otevřít se moderním metodám. Cílem reformy je učit děti nejen fakta, ale naučit je myslet a samostatně jednat. Naučit děti ovládat jejich schopnosti, využívat je na maximum, učit je vyhledávat informace a pracovat s nimi. A samozřejmě také děti formovat jako lidské bytosti, které jsou ve světě. Měly by ho umět popsat a umět se v něm zorientovat. Protože dneska už není snadné tak jako v minulosti predikovat, předpokládat, jaké budou potřeby na pracovním trhu za deset dvacet třicet let. Svět se dynamicky mění, mění se čím dál rychleji a my se dnes ocitáme v situaci, ve které se jiné vyspělé společnosti ocitly už před několika desetiletími. Dnes už je běžné, že lidé mění svou kvalifikaci, zaměstnání, třeba několikrát za celý život. A na to děti musí být připraveny. Kurikulární reforma musí být cestou, jak je připravit na jednadvacáté století.
Reforma je nazvaná kurikulární. Proboha, kdo tomuhle slovu rozumí?
Také si myslím, že to slovo je pro laickou veřejnost nešikovné, ale pro odbornou veřejnost je poměrně dobře srozumitelné. Dá se tomu prostě říkat školská reforma nebo reforma vzdělávání. Slovo curriculum (curriculum vitae – běh života, pozn. red.), které vypadá jako magické zaklínadlo, není nic jiného než samotný obsah vzdělávání – co se vlastně učí a jak.
Můžete nám přiblížit hlavní pilíře změny?
Celá reforma vzdělávání se opírá, jak jsem řekl, nikoliv o penzum znalostí, ale o dovednosti. Děti se mají učit to, a to je ta revoluce v této reformě, co v dalším životě budou skutečně schopny využít. Pozornost se zaměřuje na nadčasové dovednosti, nejenom na nutnost nabiflovat se na zkoušku, to třeba díky mechanické paměti dokáže kdekdo z nás. Jde o to naučit se vědomosti využívat, tvořivě s nimi pracovat, to je přesně ten klíč. Nedílnou součástí kurikulární reformy je také cíl otevřít školu a vzdělávání takovým způsobem, aby vzdělávání bylo samo o sobě radostí. Aby děti motivovalo, aby umožnilo klíčit jejich touze po vzdělávání a dalších zkušenostech. Další klíčové slovo: zkušenost. Ukazuje se, že učit pomocí zkušeností je mnohem zajímavější a v praxi se ukazuje že i mnohem účinnější než teorie. Umět si něco sám osahat, vyrobit, vytvořit, zapojit všechny smysly je mnohem efektivnější a dlouhodobě účinnější.
To radil už Komenský…
Ano. Ono to v podstatě není nic jiného než návrat ke Komenského učení s využitím současných možností. Samozřejmě klíčovou roli v tom hrají rodiče a učitelé. Učitelé, na jejichž bedrech kurikulární reforma spočívá, ale samozřejmě také rodiče, kteří nejvíce mohou motivaci a zájem u dětí podporovat. Naprostou většinu toho, čím děti jsou, si přinášejí z rodiny. Škola v tom má důležitou, ale v mnoha ohledech doplňkovou roli.
Při ověřování na pilotních školách se ukázalo, že učitelé sice volají po změně, nadšeně se hlásí k novinkám, dokonce je sami navrhují, když je ale mají uvést do praxe, najednou „skutek utek“…
Klíčovou osobností je postava učitele nebo učitelky. Způsob, jakým učitelé učí, si odnášejí někdy i celoživotně od svých učitelských vzorů. A to, co se naučí až během své učitelské praxe, to třeba někdy neradi mění. Proto vím, že měnit zažité postupy je složité…
Ne každý je učitel od pánaboha. „Učím už třicet let, přece si nebudu dělat vlastní osnovy!“ volá nejedna postarší dáma před tabulí a dál do dětí hustí zastaralá fakta. Jaké mají ředitelé k dispozici prostředky, aby přinutili tuto část sboru učit nově, zajímat se o mezipředmětové vztahy?
K tomu bych řekl dvě věci. Ta první: podpora učitelů není dostatečná. Jsou učitelé, kteří jsou velmi otevření, dokážou se dál vzdělávat a měnit svůj přístup a rozšiřovat ho. Ale jsou i ti druzí, kteří to dokážou jenom obtížně. Proto kladu velký důraz na reformu dalšího vzdělávání učitelů, kterou nyní připravuji. Chci, aby podpora učitelů a jejich vzdělávání byla mnohem robustnější a účinnější, aby zasáhla větší procento učitelů než doposud. Ale to je práce přímo s učiteli. V jiné situaci jsou ředitelé, kteří mají nějaký tým, nemohou ho ani pořádně zaplatit, tak jak by si sami přáli a jak by to odpovídalo náročnosti této práce, a přesto po svých kantorech musí vyžadovat nadstandardní výkony. To je velmi těžké. Ale ředitelé jsou tu od toho, aby dokázali jako každý vedoucí pracovník motivovat svoje spolupracovníky. Stejně jako já se o to pokouším na ministerstvu. Pokoušet se je nadchnout pro změny. Nedělají je sami kvůli sobě, ale kvůli dětem a příštím generacím. To je skutečně na bedrech ředitelů a ředitelek. Vůbec si myslím, že by neškodilo spojit s reformou zdokonalování manažerských schopností ředitelů, protože jsou to také klíčové osoby, od kterých závisí úspěch reformy.
MLADÍ MUŽI NECHTĚJÍ UČIT
Mimochodem, jaké je procento žen v českém základním školství?
84 %
Nemáte někde v záloze pár stovek učitelů, aby nebylo školství tak přefeminizované? Vždyť polovina žáků žije s rozvedenou maminkou a ve škole je čekají zase samé ženy…
Na tuhle otázku se odpovídá těžce. Feminizace školství není problém jen ČR. S podobnou situací se setkáte i v řadě jiných zemí. Souvisí to s tím, že učitelé jsou špatně zaplaceni. Já jako táta rodiny bych si jako mladý nastupující učitel mohl jen obtížně dovolit vstoupit do učitelské praxe. Se současným učitelským nástupním platem živit rodinu a mít hypotéku – to je neřešitelná životní situace. Je pochopitelné, že muži, od nichž se v klasickém modelu rodiny očekává, že budou rodinu také z větší části živit, do tohohle zaměstnání nejdou. To chci změnit.
V mnoha státech EU se hlásí na jedno učitelské místo několik desítek zájemců. U nás odejdou dvě učitelky ze základky na mateřskou a škola se hroutí. Jak řešit personální potíže?
Věnoval jsem obrovské úsilí na vyjednání zvýšení platů učitelů. Podařilost mi vyjednat čtyři a půl miliardy korun pro učitele, kteří na závěr tohoto zvýšení pocítí příští rok nárůst svých platů o jedenáct dvanáct procent. Jejich reálná mzda vzroste. Ale čeká nás ještě delší cesta. Nejde jen o finanční ohodnocení, jde o zvýšení atraktivity učitelského povolání pro muže.
S tím souvisí otázka: kde mají děti hledat mužské vzory?
Zmíněných 84 % žen v českém základním školství je číslo, které zaskočilo i mě. Myslím, že existuje i celá řada aktivit mimoškolního, neformálního vzdělávání, kde mužské vzory jsou k nalezení. Nebyl bych v tomto směru skeptický. Děti si své vzory dokážou najít.
Jaký je věkový průměr pedagogů v základním školství?
To je věc, kterou nemáme zjištěnou, ale na základě statistik z loňského roku je jasné, že věkový průměr roste. Řekl bych až nebezpečně. Souvisí to s tím, co už jsem řekl a co si kladu jako důležitý cíl: motivovat mladé lidi, aby nejen vstupovali do školství, ale aby v něm také zůstávali. Obrovský počet mladých pedagogů, kteří odcházejí z pedagogických fakult, do školství vůbec nenastoupí. A poměrně velké procento těch, kteří tam nastoupí, odchází po dvou třech letech právě z důvodů, které jsem už naznačil. Nemají perspektivu, že uživí svou rodinu, nemají perspektivu rozvoje. To já měním a dokud tady budu, budu se snažit měnit i nadále.
Jsme národ Komenského, kterého dodnes obdivuje celý svět, přitom je prestiž učitelského povolání zoufale nízká. Jak ji zvýšit?
Je to nejen růst platů, o který se stabilně snažím a ve kterém se mi podařilo dosáhnout změny, ale je to také celý systém kariérního růstu učitelů. Aby učitelům byla dána nejen prestiž, kterou získávají v průzkumech, kde je učitelské povolání kladeno na třetí čtvrté místo, tím pádem se zařazuje mezi pět nejprestižnějších zaměstnání, ale musí to také odpovídat reálnému společenskému postavení učitelů.
Nechci říci, že alfou omegou jsou peníze, ale s penězi to také souvisí. Učitelé se dnes potýkají s novou generací dětí, která má mnohem svobodnější vztah k autoritě, než třeba měla generace moje, mých rodičů a prarodičů. Dennodenně jdou na jeviště a musí obstát tváří v tvář této nové generaci. To je mimořádně náročný úkol, ke kterému učitelé potřebují náležitou průpravu. Musí se stále vzdělávat a s tím musí být spojený i kariérní růst. To jsou věci, které je potřeba řešit, dokud tohle nebude fungovat, možná ještě poroste jak procento žen ve školství, tak věk učitelů.
PENÍZE PRO NAŠE DĚTI
Děti se mění, jsou sebevědomější a jejich vztah k dospělým je partnerštější. Jak se to odráží v reformě?
Rozhodně nevidím v současné generaci dětí převážně zápory. Děti jsou otevřenější, jak jste řekla mají partnerštější vztah k rodičům i k autoritám. Je na učitelích, jak to dokážou přijímat. Znám celou řadu pedagogů, mladých i starších, kteří to dokážou naprosto na jedničku a sami partnerský vztah žákům poskytují. Odvíjí se to od integrity, od osobnosti učitele, učitelky, od jejich lidských kvalit. Nemám obavy z toho, že by to nezvládli.
Nevyhnutelně jsme se museli dostat k tématu peníze. Nedávno jste „přivezl“ z Bruselu dotaci dvě miliardy euro na výzkumné projekty. Budou se týkat i aplikovaného výzkumu ve školství? Otázka zní: uvidí z toho něco konkrétní školy?
Ty dvě miliardy euro jsou prostředky spojené s operačním programem Výzkum a vývoj pro inovace, což je jeden ze dvou operačních programů, které jsou v gesci ministerstva školství. Je to mimořádně složitý program, protože cílí na obtížně uchopitelnou oblast, jakou je podpora výzkumu a inovací, v kteréžto oblasti je celá řada aktérů, činností, příležitostí ale i rizik. To je inovační program, který moje předchůdkyně vlastně nedokázala připravit. Proto také došlo k oné krizi, během níž odešla. Já mám velkou radost, že se technická jednání o tomto operačním programu podařilo nedávno uzavřít. Tyto dvě miliardy eur, určených pro českou vědu, se dotknou především vysokých škol a výzkumných pracovišť.
A co základní školy?
Pro základní školy, pro regionální školství, je určen především operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, který se dotkne naprosto konkrétních škol, konkrétních pedagogů a konkrétních žáků. Školy, které budou chtít participovat, se budou moci ucházet o finanční prostředky na inovaci ve výuce, na zkvalitňování vzdělávání, ať už se bude jednat o přírodní vědy, o děti se zvláštními potřebami, o romské děti, děti s tělesným nebo mentálním postižením, nákup pomůcek pro zkvalitnění výuky. Tohle budou prostředky, které se dotknou samotných škol a tento operační program se už realizuje. Vyhlašují se jednotlivé výzvy. Mým cílem je učinit proces, jak žádat o evropské peníze, co nejjednodušší, co nejméně byrokratický, aby na něj dosáhlo maximum škol.
Bude žádat každá jednotlivá škola přímo v EU nebo prostřednictvím ministerstva?
Prostřednictvím ministerstva. Finance budou prostřednictvím operačního programu, který spravujeme my, dostupné konkrétním školám. A učitelé, podílející se na projektech financovaných z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, budou moci být i ohodnoceni.
To zní dobře!
Platí: Ten, kdo je aktivní, kdo se snaží zavádět nové inovativní postupy, ten za to bude i ohodnocen.
PRIORITA: ANGLIČTINA!
Pomůže nám EU i jinak? Třeba k nám nasměrovat učitele jazyků?
Takové cesty hledáme. Jazykové vzdělávání je určitě téma, které si zaslouží velkou pozornost. Bez znalosti jazyků není možné uspět. Jsme součástí Schengenského prostoru, ve většině zemí EU máme otevřený přístup na pracovní trh. Žil jsem delší dobu v Bruselu, kde jsem pracoval v Evropském parlamentu, a tam bylo běžné, že přišel řemeslník spravit umyvadlo a domluvil se se mnou třemi jazyky. Nebo třeba v Dánsku si dokonce zvolili výuku jazyků jako národní prioritu. Nikde není znalost anglického jazyka v neanglicky mluvících zemích na takové úrovni, jako je tomu v Dánsku. I proto je tato země jednou z nejvíce konkurenceschopných ekonomik na světě. Protože se jejich pracovníci na všech možných úrovních, od těch nejkvalifikovanějších až po ty méně kvalifikované, dokážou uplatnit v zahraničí. Dokážou se uplatnit i díky jazykovým schopnostem. Já chci, aby poměrně velká suma peněz z EU, jdoucí do miliard korun, byla využita na posílení jazykového vzdělávání. A to nejen u dětí, ale i u dospělých. Systém, jak tyto prostředky dostat k lidem jakékoliv generace, kteří se budou chtít vzdělávat, právě teď připravujeme. Na podzim by měl být hotov. To je jedna věc. Druhá věc je, že přemýšlíme nad systémem posílení jazykářů na základních školách, a to nejen v počtu lektorů, ale i v tom, jak umožnit samotným učitelům, aby co nejživějším způsobem zprostředkovávali dětem znalost jazyka. Samotní angličtináři mají jen omezené možnosti sami se po jazykové stránce rozvíjet a Evropské fondy by měly sloužit právě tomuto rozvoji.
Nemohli by nám Američané spolu s radarem poslat i pár stovek lektorů angličtiny?
(smích) Tak tohle součástí mandátu vyjednavačů o radaru nebylo. Ale myslím, že i bez radaru jsou naše přátelské země, Británie, USA, Německo, Francie ochotny nám pomáhat. Koneckonců třeba s Francií, Německem a dalšími zeměmi máme uzavřeny dohody o podpoře výměny studentů zejména ve vysokém školství. Tohle se rozvíjí na velmi dobré úrovni.
Ostatně nemusíme zůstávat jen v EU. Před pár lety mě na Srí Lance překvapilo, jak dobře tam děti mluví anglicky. V chatrčích bez oken s hliněnou podlahou je učili učitelé z Austrálie, Nového Zélandu…
To je dáno ještě tradicí koloniálního režimu. Třeba v Indii se mezi sebou některé oblasti nedomluví jinak než anglicky. Ale máte pravdu, jsou země, které dokázaly odvážně podpořit znalost anglického jazyka. Dokázaly se odpoutat od provincionalismu, od strachu z globalizace. Dneska v té globalizaci uspěly nejvíc a vůbec to nevedlo ke smazání vlastní identity. Naopak. Mluvil jsem už o Dánsku a Dánové jsou hrdý, sebevědomý národ. Myslím, že to, před čím nás varuje pan prezident Klaus, že bychom se rozpustili jako kostka cukru, nám nehrozí.
NA DEMOGRAFICKÉ HOUPAČCE
Nedostatek peněz, nedostatek učitelů jazyků, počítačových odborníků, feminizace, vysoký věkový průměr učitelů. Aby toho nebylo dost, je tu další problém: ze škol odešly Husákovy děti a nastává propad počtu dětí. Nízká porodnost v druhé polovině devadesátých let se propojuje s odlivem žáků do víceletých gymnázií a druhý stupeň základních škol zeje prázdnotou. Tím pádem školám ubývají peníze. Co budete dělat s tímhle? Zavírat školy?
Otázka úbytku žáků je otázka demografického vývoje, ale tak jako nyní pociťujeme propad, tak za několik let křivka začne stoupat. Nicméně je pravda, že se demografický propad dotýká především některých oblastí a to je momentálně odborné školství. A to je v rukou krajů.
Ale i základního školství!
Myslím, že je potřeba, aby kraje a zřizovatelé moudře zacházeli s víceletými gymnázii, která jsou úplnou anomálií v českém systému. Nezamýšleným efektem je úbytek dětí na druhém stupni základních škol a tím paradoxně snižování úrovně druhého stupně základních škol. To je obrovský úkol pro kraje, pro zřizovatele, pro obce, aby odliv dětí ze základních škol nedopustily. Myslím, že nějaká regulace víceletých gymnázií do budoucna bude nutná, protože nemůžeme jen tak způsobit zánik běžných základních škol. Nejlepší cestou, jak tomu zabránit, je právě kurikulární reforma, díky níž budou rodiče považovat základní školy za stejně kvalitní jako víceletá gymnázia. Ukazuje se, že víceletá gymnázia nepřinášejí vyšší kvalitu.
S tím nesouhlasím…
Víte, co je ale zajímavé? To, co se do představy o výhodách víceletých gymnázií nedostane. Rozvoj dětí při přestupu do víceletého gymnázia se skutečně zrychlí a je širší, než je tomu v průměru na běžné základní škole. Ale dovednosti dětí se už během střední školy srovnávají a při vstupu na vysokou školu jsou naprosto srovnatelné. A to je statisticky průkazné. Absolventi víceletých gymnázií nemají větší úspěšnost než žáci ze základních škol. Je to otázka jakési dynamiky, ale víceletá gymnázia nejsou žádným zásadním zvýhodněním dětí. Ale je to tu tak nastaveno a není možné víceletá gymnázia zrušit, ani by to nebylo správné. Cestou je zkvalitňování vzdělávání na běžných základních školách, aby motivace nebyla tak prvoplánová. Automaticky rozhodně neplatí, že víceleté gymnázium znamená lepší životní perspektivu. Tak tomu skutečně není a máme k tomu analýzy a podklady, které tento fakt podporují.
Úbytek dětí ale může znamenat zavírání některých škol. Proto jsme také zrušili povinné limity žáků ve třídách, aby se žádná škola nemusela rušit kvůli dočasnému úbytku žáků.
Demografický vývoj se podobá houpačce. Za pár let se projeví ve školách současný baby boom. Budou na to základní školy připraveny?
Obnovit školu je mnohem těžší než školu zrušit. Proto jsme připravili novelu zákona, která je nyní v parlamentu, a já věřím, že projde. Umožní obcím, aby školy nemusely rušit a až se opět počet žáků zvýší, aby mohly pokračovat. To je výraz naší snahy vyrovnat se s kolísající demografickou křivkou.
Učitelé odborných předmětů na středních odborných školách se ptají, jestli pro ně máte připravený nějaký sociální program. Odpovíte jim na otázku, co s nimi bude při dočasném poklesu počtu žáků?
Odborné školství je v rukou krajů a my se snažíme vytvořit pro ně co nejlepší rámcové podmínky. Připravili jsme materiál, který by měl situaci v odborném školství pomoci zlepšit. Například formou odstranění bariér spolupráce mezi zaměstnavateli a odbornými školami. Spočívá také v proměně odborných škol do budoucna – měly by se více zapojit do celoživotního vzdělávání. Další možnost je forma daňových úlev pro zaměstnavatele nebo soukromou sféru, která se na odborném školství bude podílet. Pokud bychom nedělali nic, odborné školství by mohlo zaniknout, snižující se zájem o něj, který jde ruku v ruce s klesající demografickou křivkou, to naznačuje. Proto jsme se rozhodli ihned jednat a ve spolupráci s odbornými školami, kraji a zaměstnavateli jsme připravili materiál, který půjde na podzim do vlády a který by měl krajům pomoci odborné školství zachránit a vlastně radikalizovat. Takže si nemyslím, že hrozí nějaká katastrofa. Naopak ministerstvo školství a já v tom velmi aktivně jednáme a věřím, že se to podaří výrazně zlepšit.
STÁTNÍ MATURITA
Dalším aktuálním tématem jsou státní maturity. Ty ale budou jiné na gymnáziích a jiné na středních odborných školách s maturitou. Co až se sejdou absolventi všech škol u zkoušek na vysokou?
Státní maturita bude ve dvou úrovních. Na rozdíl od současného stavu, kdy maturita představuje nepřeberné množství úrovní. Každá škola má jinou úroveň. To, k čemu my chceme dospět, je určitý svorník, kde se u státní maturity sejdou veškeré střední školy. Je jasné, že to bude znamenat určité srovnání, ale to je jedině dobře. Protože to, co dnešním absolventům středních škol schází, je jakási možnost srovnat, na čem vlastně v životě jsem. Je mi osmnáct let, startuji život, chci si založit existenci nebo chci dál studovat, ale jak na tom jsem se svými schopnostmi? Objektivní odpověď na tuto otázku je pro mladé lidi neocenitelná informace.
Budou tedy maturity na všech školách stejné?
Každá škola bude moci vyprofilovat maturitní zkoušku podle vlastních potřeb. Bude tam moci zařadit matematiku, více jazyků, atd. To bude záležet na ředitelích škol a děti budou včas, ještě před nástupem do školy informovány, co se od nich bude na výstupu při absolvování maturitní zkoušky chtít. Slibuji si od toho pro mladé lidi lepší uplatnitelnost, lepší možnost rozhodnout se, jak s vlastním životem naložit, a doufám, že se podaří státní maturitní zkoušku připravit a realizovat tak, aby byla i důležitým referenčním bodem pro vysoké školy. Aby státní maturitní zkoušku braly jako určitý prvek v přijímacím procesu.
Počet vysokoškoláků v naší populaci je ve srovnání s vyspělým světem nízký…
Dnes jde na vysoké školy polovina generace. 50% je strašně moc, to ještě nikdy nebylo. Je vidět, že se vysoké školství otevírá. Státní maturitní zkouška tak, jak jsme ji připravili my, vlastně umožní studovat i těm absolventům středních odborných škol, kteří se kdykoliv v průběhu života rozhodnou jít na vysokou školu. Budou moci složit maturitní zkoušku ve vyšší ze dvou úrovní a ucházet se o studium na škole, která ji v požadované úrovni bude chtít jako součást přijímacího procesu. To je obrovské otevření pro celoživotní vzdělávání. Lidé nekončí tím, že absolvují střední odbornou školu a jsou tím celoživotně odsouzeni k tomu, že musí v dané profesi pracovat celý život. Naopak si budou moci kdykoliv vzdělání rozšířit. Myslím, že státní maturita je užitečný projekt a věřím, že se nám ho podaří realizovat tak, aby nabídl lepší životní šance všem mladým lidem a aby nikoho nepoškodil.
Šušká se, že všichni středoškoláci budou muset skládat maturitu z matiky.
Všichni ne. Z matematiky budou maturovat pouze ti, kteří si to sami zvolí a kteří se přihlásí na školu, kde je maturita z matematiky povinná. Ti to budou včas dopředu vědět, takže nikdo, kdo se přihlásí na školu, kde matematika povinná není, k tomu nebude nucen. Mohu uklidnit všechny, kteří se tohoto obávají. Nicméně já jsem přesvědčen o tom, že výuka matematiky by v příštích letech měla projít zásadní změnou a základní matematická gramotnost by měla být součástí vzdělání úplně každého absolventa střední školy. Takže předpokládám, že v budoucnu se debata o povinné matematice vrátí, nicméně tak, jak je maturitní zkouška nyní připravená, povinnou matematiku nezahrnuje.
ONDŘEJ LIŠKA A…
Pane ministře, který problém Vy sám považujete za největší? Máte opravdu z čeho vybírat…
Mým přáním, a beru to jako svůj vnitřní úkol, je dát svému resortu určitou kontinuitu. Nastavit procesy tak, aby ten, kdo přijde po mně, mohl co nejlépe navázat. Protože to, co tomuto resortu škodilo v minulosti nejvíc, byly změny ve vedení, změny koncepcí. Na slovo reforma už skoro nikdo neslyší. Já chci, aby ty změny měly dlouhodobý charakter a především chci pro ně získat podporu samotných rodičů, učitelů a dalších partnerů. Tohle je podle mě úkol, před který bude postaven každý ministr. Reforma vysokého školství, kurikulární reforma, financování regionálního školství, příprava státních maturit – to jsou dílčí otázky, byť obrovské. Ale tento resort nejvíc potřebuje, aby byl veden kontinuálně, aby byl personálně stabilizován, aby měl dostatek prostředků na realizaci těchto změn a této politiky. A to je jediný způsob, jak dosáhnout toho, aby vzdělávání bylo skutečnou prioritou naší společnosti, prioritou země našeho formátu. Protože naše destimilionová země bude moci v globální ekonomice uspět jedině tehdy, pokud bude společností znalostní, založenou na znalostech, pokud bude smýšlet evropsky a pokud bude svoje další a další generace učit takovým dovednostem, se kterými uspějí v budoucnosti. O to my se snažíme. A to je hlavní princip kurikulární reformy.
Vystudoval jste politologii. Je praxe ve významné politické funkci hodně odlišná od toho, co jste se učil na vysoké?
Politologie a politika jsou naprosto vzdálené lidské aktivity. V politické vědě se málo dozvíte o tom, jak se politika ve skutečnosti vytváří. Myslím si ale, že studium politologie je pro politika rozhodně dobrou průpravou, ale politika sama o sobě odvisí ani ne tak od toho, jestli znáte stranickopolitické systémy v jiných zemích a dokážete je analyzovat, ale spíš od toho, jestli se dokážete správně rozhodovat, obklopit se správnými lidmi a férově prosadit své cíle. To je umění, které student politologie nezíská.
Vaše předpředchůdkyně Buzková před časem poslala svou dceru do soukromé školy a tím dala jasně najevo veřejnosti, co si myslí o vlastním resortu. Vy jste tátou roční holčičky, za pár let z ní bude školačka. Myslíte, že vstoupí do školy, která Vás jako tátu bude těšit? Předpokládáte, že to bude státní škola?
Já myslím, že ano. Moje dcera je vychovávána dvojjazyčně, takže předpokládám, že bude navštěvovat školu, která bude dvojjazyčná. Existuje dostatek dobrých veřejných základních škol a nepředpokládám, že by se má dcera měla vzdělávat v nějakém elitním klubu. Naopak si myslím, že kontakt s jejími vrstevníky z co nejširší skupiny společnosti bude jedině v její prospěch. Ukazuje se, že děti z multikulturního prostředí, děti se speciálními potřebami, nebo dokonce děti s tělesným nebo mentálním postižením nejenže kolektiv své třídy ve vzdělávání nebrzdí, ale naopak rozšiřují a obohacují schopnosti ostatních dětí. Takže já věřím, že mé dceři se dostane úplně běžné, kvalitní vzdělání.
Pane ministře, děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám dostatek času k realizaci Vaší vize.
Vizitka:
Jednatřicetiletý Ondřej Liška vystudoval politologii a religionistiku. Má zkušenosti z Evropského parlamentu, několik let žil a pracoval v Bruselu. Přednášel na univerzitách, veřejných a odborných fórech v zahraničí, mj. v Německu, Rakousku, Polsku, Indii, Malajsii, Japonsku, Číně, Filipínách, Kambodži a Jižní Koreji. Je typem moderního manažera nezatíženého minulostí. Reprezentuje Stranu zelených.
|