Už se to blíží . Ještě dvakrát se vyspím a je to tady. Poslední přípravy: fungl nový kartáček na zuby, nedotčená pasta a stylově modré gumičky do vlasů. K modrákům. Taky si zabalím povolený plný počet knih, vezmu si blok, pár propisovaček / ořezané tužky jsou tam na indexu / a ještě rychle zajdu na pedikúru, abych měla nohy jako v nebi. Krém na kruhy pod očima potřebovat nebudu, nechám ho doma manželovi . Už jen dvě noci a budu konečně zavřená.
Stali jsme se rodiči
Několik šťastných vteřin strávených s mým milým je na počátku tohoto kriminálního příběhu. Bylo nám tenkrát v noci krásně a pár vteřin na konci /nebo možná uprostřed té noci/ nás mělo spojit jednou pro vždy. Stali jsme se společnými silami rodiči. Na devět měsíců budoucími rodiči a pak v okamžení rodiči bez přívlastku. Bylo to krásné a na počátku stála celá dlouhá řada naivních předsevzetí.
Předsevzetí
NIKDY nebudu kojit na veřejnosti. Pár týdnů po porodu jsem kojila ve vestibulu největšího obchodního domu s nábytkem ve střední Evropě. NIKDY neopomenu plačící děťátko dlouze hladit, masírovat vonnými oleji a zpívat mu uklidňující tiché písně. Měsíční Matilda měla přezpívanou celou Lucii /na nic jiného jsem se, přísahámbohu, celé týdny nerozpomínala/ a pomalu se začínala smiřovat se soundem Wanastových vjecí v mém podání. Namísto masáží jsem vedle ní polomrtvá ležela a prosila ji, aby mě nechala aspoň minutku spát.
Pohlavek nikdy
NIKDY bych tě neuhodila, říkala jsem si při pohledu na tu nádhernou holčičku suma sumárum jeden rok. Pak jsem se jednoho dne v návalu zoufalství napřáhla a dala jí přes zadek. Svět se zastavil. Protelefonovala jsem hodiny, když jsem se svěřovala kamarádkám, psycholožce, pediatrovi, tchýni i vlastní matce s tím, co jsem zač. Bylo mi z toho nanic. Asi dva dny . Přišlo totiž období, kdy mě ta neodolatelná bytůstka permanentně vystavovala stejným pocitům. Že ji musím přerazit. Od výčitek svědomí i telefonování jsem v krátkém čase upustila a nastolila vlastní pravidlo. Přes zadek dobrá, ale pohlavek NIKDY.
Matouš a jeho první kustod
Aby se příběh větvil, narodil se Matouš. Proslulosti mezi kamarády i nepřáteli dosáhl tím, že po jedné z jeho lumpáren nastoupil nejmenovaný kustod nejmenovaného muzea invalidní důchod . To byly Matouškovi dva roky. A tady to líčení zastavím, protože dál to známe všechny. A pro ty, které ne, tedy alespoň naznačím, že to dál není roztomilé ani legrační ani zajímavé, je to jenom k zešílení.
Záhlavec neboli pohlavek
Tedy jsem u prvních pohlavků, které mou rukou padly za jeho ucho s výhledem na další. Pohlavek, neboli záhlavec, je, podle mě, mnohem rychlejší, úspornější a v podstatě bleskově předá vzkaz, který by od zadku do mozku putoval mnohem déle. V pravou chvíli a dobře umístěný záhlavec může zachránit vás, vaše dítě i muzejního kustoda.
Muž mi bude závidět
Dali hlavy dohromady a dumají, jestli budou tělesné tresty trestné. Jestli za „přes zadek„ bude pokuta anebo za „opakovaný záhlavec“ kriminál, či co. Já navrhuji: rozhodně zavírat. Nic matku od dětí tak nevyklidní , jako naordinovaný relax bez dětí. Klidně i soudně a bez receptu. Je zhola fuk, kde se nastolí. Tam, kde nastane, nastane odfrknutí, úleva a pak dlouhý spánek. Myslím si dokonce, že až mi jednou přijde povolání k nástupu trestu, můj moudrý muž mi bude velmi závidět.
Monika, Klára a ty druhé
Přečtu si tam totiž spoustu knih, nikdo mi nebude telefonovat, nebudu vařit, v noci vstávat ke všem nočním můrám v našem bytě. Nebudu stokrát za sebou vytírat rozlitou limonádu ani utírat ničí zadek . Budu sedět ve vězení. A se mnou Monika, Klára, Miša, Vlasta, Kateřina, Bára a řada dalších holek, se kterými se máme tak rády a umíme se mít tak dobře. Jen Markéta nám tam bude chybět. Ta na svoje děti nikdy nevztáhla ruku. Markéta tam nebude, protože bude tou dobou už dávno v Bohnicích.
|