Se jménem psychologa Václava Mertina se často můžete setkat v odborných časopisech i denním tisku. Novináři se ho rádi ptají na jeho názor na nejrůznější sporné otázky, Výměnou manželek počínaje a odkladem školní docházky konče. Vědí totiž, že odpověď bude srozumitelná, užitečná a že z ní bude vyzařovat skutečné pochopení dětského světa.
Eva Jedelská
Umí si dětský psycholog poradit s výchovou lépe než „obyčejný“ rodič? Stalo se vám třeba někdy, že byste vyšuměl, že byste se neovládl?
Na to byste se měla zeptat spíš mých dětí. Dcera tvrdí, že jsem se nevztekal, že jsem je dokonce nikdy v životě nepraštil. Já bych spíš řekl, že párkrát ano, ale ona si to pamatuje takto. Rozhodně si nemyslím, že jsem nikdy neudělal chybu - všichni je děláme. Já sám to vnímám tak, že jsem si jejich dětství docela užil, děti mi nikdy nevadily, ani když mi v šest ráno lezly do postele a chtěly pohádku. Je ale pravda, že jsem s nimi nebyl čtyřiadvacet hodin denně jako manželka, odskakoval jsem si od nich do práce.
Myslela jsem to spíš tak, že odborník možná lépe porozumí tomu, co se vlastně děje, že dokáže konfliktní situaci rozklíčovat.
I když do situace vidíte dokonale, stejně někdy nejste schopná ji řešit. Je ale pravda, že psychologie mi určitě pomohla a já jsem jí za to vděčný. Nutila mě, abych o věcech přemýšlel. Ten obor mi dal určitá vodítka - na některé věci jste citlivější, máte ponětí, jak o nich uvažovat a znáte víc způsobů, jak je řešit. Děti mi občas říkaly, abych netahal tu psychologii domů, a když nevěděly kudy kam, tak mě obvinily, že na nich zkouším nějaké psychologické fígle. Ještě teď nedávno mi dcera řekla: Aha, tak tohle říkáš těm svým klientům? No samozřejmě, přece nebudu klientům říkat něco úplně jiného než jí. Člověk to nemůže oddělit – teď jsem psycholog a odteď už ne.
Vaše knížky a články ale nejsou nijak moc „vědecké“, naopak, vždycky se mi na nich líbilo, že mluvíte ke čtenářům docela normálně a po lidsku.
Já o sobě vždycky říkám, že jsem takový psycholog k plotně, na ty obyčejné věci. Nepotřebuju psychoanalýzu, spíš normální snahu tomu dítěti porozumět. Nemusíte mít nijak mimořádné znalosti, abyste pochopila, že když zlobí, tak to nedělá schválně. Potřebujete vědět, že když je dítě unavené, nebude skákat podle vás, že nevydrží sedět bez hnutí dvě hodiny, když se dospělí baví o nějakých nesmyslech... Není to žádná věda, je třeba znát jen několik málo principů - že to dítě není padouch a nedělá vám to naschvál, že to není osobní. Víte, jak se vám uleví, když tohle přijmete? Výchova je jako sportovní utkání, ve kterém někdy vyhraju, jindy – a to dost často - prohraju. Přesto do toho půjdu znovu, znovu vám řeknu, abyste si šla ty zuby vyčistit a vím, že si je zítra zase nevyčistíte, ale nejde přece o život. Trpělivě vám to budu říkat znovu, zítra, pozítří, a vy si je v těch dvaceti čistit budete, uvidíte!
Uvědomělý rodič nepotřebuje žádná hluboká studia, stačí mu tolik, co ví o počítači nebo o autu. Většina lidí taky nejsou automechanici nebo správci sítě, ale normální uživatelé, kteří se snaží věci trochu porozumět a ono jim to funguje.
Víte, co mi vždycky vrtalo hlavou – a určitě i mnoha dalším rodičům? Jak je možné, že jsou dvě děti, které přišly na svět krátce po sobě, narodily se týmž rodičům do stejných podmínek...a přesto je každé úplně jiné.
Ale to druhé dítě se přece vůbec nenarodí do stejných podmínek! Narodí se do podmínek někdy až dramaticky jiných, a tím nemyslím, že se třeba rodiče rozvedou. Jen takový příklad: Když se narodila naše dcera, tak jsme plínky žehlili, a to samozřejmě z obou stran. U druhého dítěte už se nežehlily vůbec, jen se složily. A přitom jsme to pořád byli my, já a manželka. U prvního dítěte jsme určitě byli mnohem úzkostnější, protože jsme spoustu věcí nevěděli. U druhého už jsme věděli – no jo, ono se nic nestane. Můžou to být stejní rodiče a třeba stejný dům, ale přesto je to něco úplně jiného.
Do jaké míry můžeme člověka ovlivnit výchovou? Můžeme aspoň částečně „překonat“ jeho genetickou výbavu?
Vliv dědičnosti a vliv prostředí se dřív vnímaly jako dvě protikladné věci – buď byl někdo zastáncem jednoho, nebo druhého. Dnes žijí vedle sebe. Uznává se, že dědičnost, přímo či nepřímo, ovlivňuje úplně všechno. Jenže prostředí, výchova, ovlivňuje taky všechno! Já bych tu vaši otázku otočil: Řekněte mi, je to pro mě jako pro vychovatele, pro rodiče, vůbec důležité? Já můžu pracovat pouze s tím, co mám k dispozici, to je danost. A jako rodič mám povinnost dělat s tím co můžu a snažit se to změnit. I když vám někdo bude stokrát říkat, že to dítě je takové nebo onaké, stejně se budete snažit ho naučit co nejvíc. A naopak: když se mu nebude nikdo věnovat, co je platné, jestli se narodilo s kdovíjak vysokým IQ? Vezměte si, kolik je lidí, kteří vstoupí do života v dobrých podmínkách, vypadá to, že tam je talent, ale oni naprosto zplaní. Dělejme pro ně to nejlepší, co umíme, a přemýšlejme, co můžeme udělat víc. Když prší, tak holt prší - budu hledět, jak to udělat, aby ten déšť nadělal co nejmenší škodu nebo jak ho využít pro svůj prospěch. Proč prší, to mě ale zas tak moc nezajímá.
Jak moc se děti změnily za posledních, dejme tomu, dvacet let? Je to jen pocit („ach, ta dnešní mládež!“), nebo jde změna opravdu do hloubky?
Já si myslím, že mládež se opravdu mění. Ale mění se proto, že se mění podmínky a požadavky světa kolem. Oni nejsou hloupí, koukají se kolem sebe a přizpůsobují se tomu, co vidí. My nejsme lepší než oni, ale prostě se už hůř přizpůsobujeme. Děláme spoustu věcí, které jsme se naučili, když jsme byli děti, a tak to vypadá, jak jsme hrozně mravní. Ale oni se učí teď a vidí, že některé z věcí, které my pořád proklamujeme, prostě v životě nefungují! Řekneme jim třeba – hele, měli byste zdravit. Jenže oni se dívají kolem sebe a na televizi a vidí, jak se chovají lidé, kteří by měli být jejich vzory.
Nedávno jsme tady na katedře řešili nějaké peníze. Já jsem řekl nějakou částku, ale moji mladší kolegové řekli sumu jinou, mnohem vyšší. Držel jsem se mnohem víc při zdi – můžete říct, že je to osobnostní charakteristika, ale dá se říct i to, že jsme v mojí generaci byli tak vedení. Hlavně opatrně, nevyčnívat... Po nich se dneska rozhodně nechce, aby byli skromní a zakřiknutí, a oni se s tím nepářou. Je jim jedno, jestli mají čtyřku, hlavně že prolezou. A my se tváříme, jak je to hrozné, ale oni vědí, že na tom stejně vůbec nezáleží, jestli budou mít samé jedničky nebo tři čtyřky, že to nikdy nikoho zajímat nebude.
Já je neomlouvám, ale chci tím říct, že společnost se celkově někam posouvá a oni na to reagují – a reagují na to mnohem rychleji, než jsme toho schopní my. Nejsou horší než dřív. Jsou normální, dá se s nimi dělat, jenže my s našimi starými metodami to někdy neumíme.
Někdy ale ti puberťáci vypadají, jako by jim nezáleželo na vlastní budoucnosti, jako by jim bylo úplně všechno jedno. Vám to nedělá starosti?
No pozor - na to, co je důležité pro nás, tak sice třeba kašlou, ale kvůli něčemu jinému, co je důležité pro ně, se vybičovat dokážou. Jsou prostě jen někde jinde, než si myslíme. Zkusme se na ně podívat pozitivně. I dneska jsou děti, které se chtějí učit, baví je to a chtějí něco dokázat. Jiné žijí sportem nebo mají další aktivity. A ptejme se – čím to je, že zrovna tyhle chtějí a jiné ne? Odpověď není jednoduchá. Ale asi měly na své cestě víc pozitivních zážitků, ať už doma nebo ve škole, než ti nebožáci, kteří skončí u toho, že na Spartě likvidují sedačky. Nikdy nevíte, jaká maličkost může dítě někam nasměrovat. Věta, kterou jen tak mimoděk utrousí někdo, kdo je pro něj důležitý, ho ovlivní na celý zbytek života.
Mladí lidé, kteří jezdí pracovat jako au-pair do ciziny, často vyprávějí odstrašující příběhy o příliš liberální „západní“ výchově, o rozmazlených dětech, na které se nesmí ani zvýšit hlas... Přesto to, jak se zdá, nějak funguje a ze zpovykaných Angličánků vyrostou celkem normální dospělí. Jak je to možné?
Nevím, jestli je někdo z nás schopen ty cizí společnosti doopravdy pochopit. Možná tam do hry vstupuje něco, čemu nerozumíme. Je také možné, že je tam větší „odpad“, že lidí, kteří neuspějí a nenaplní svůj potenciál, je víc než u nás. U nás hodně věříme tomu, že musíme dětem dávat pravidla hned od začátku a že když jim je nedáme co nejdřív, tak už to nikdy nedoženou. Ale ono se to dá brát i takhle: dobře, do patnácti, nanejvýš do dvaceti máš havaj, pak tě vykopneme z domu a starej se, přežiješ, nepřežiješ...
Tak to by naši mamánci asi zírali! Ale jak si má běžný rodič z různých pedagogických směrů vybrat? Vychází u nás spousta přeložených populárně-naučných knížek. Jak poznáme, co je správné a co slepá ulička?
Ono je to tak, že každá doba klade důraz na jiné stránky té problematiky. Vždyť ani nemusíme chodit do ciziny – vezměte si takového profesora Švejcara s jeho hygienickými předpisy a kojením v pravidelných intervalech. Ani dnes bychom o něm určitě neřekli, že byl hloupý, prostě jen zdůrazňoval něco jiného. Pak začala šedesátá léta, v Americe najednou přišli na to, že ty děti moc sešněrovávají, ve škole i doma, a začalo se akcentovat zase něco jiného. Dejme jim kreativitu, dejme jim volnost! A víte, jak to je, když se něčeho zmocní média, může se to dostat i celkem daleko od původní myšlenky. Začalo se říkat: my těm dětem pořád vnucujeme, co mají jíst, ale vždyť ony tak nějak přirozeně vědí, co je pro ně nejlepší, nebudeme je svazovat... a že chtějí pořád jen zmrzlinu? Však ono se to srovná, příroda jim řekne.
Já si myslím, že bychom všechny tyhle podněty měli vnímat, ale vzít si z nich jen něco. Dobře, víme, že dítě má takové a takové potřeby a že ho není nutné svazovat tak, jako za Švejcarových dob. Ale současně víme i to, že malé dítě netuší vůbec nic o tom, jak svět a společnost funguje, všechno mu zprostředkováváme my, takže mu musíme ukázat i nějaká pravidla a hranice.
Já sám jsem, pokud se týká nových objevů a převratných koncepcí, spíš konzervativní. Změny jsou nutné, ale je třeba s nimi zacházet opatrně, prudké změny mi připadají velmi riskantní.
V poslední době se v mém okolí vyskytlo několik podobných případů. Doposud docela šikovné dítě to v patnácti, šestnácti, sedmnácti letech z ničeho nic „zabalí“. Praští s veškerou zájmovou činností, přestane dělat cokoliv do školy, případně ji i jen navštěvovat. Nedokáže vysvětlit, co se s ním děje; na přemlouvání, výčitky ani sankce nereaguje. Klidně se nechá ze školy i vyhodit. Co to znamená? A dá se s tím něco dělat?
Na to mám jednoduchou odpověď, která sice rodičům moc nepomůže, ale aspoň něco vysvětluje: oni v té době řeší jiné, pro ně mnohem významnější vývojové úkoly než je škola. Nevím, jaké přesně to jsou – může to být láska, může to být otázka, jestli ten okolní svět má nebo nemá smysl. Ještě v téhle době, přinejmenším do maturity, jsme tady my rodiče od toho, abychom jim pomáhali, ne abychom řekli „je to tvoje věc, když jsi pitomá/ý a neučíš se, tak si dělej co chceš“. Já bych se moc přimlouval, abychom s nimi aspoň nějakou dobu měli trpělivost, abychom je neodřízli. Naprostá většina z nich se z toho vyhrabe, třeba hned po prázdninách, za rok nebo za dva... Však to neděláme jen kvůli nim, děláme to také (a možná hlavně) kvůli sobě.
Dělaly vám někdy podobné starosti i vaše vlastní děti?
Naštěstí ne, moje děti měli vždycky dobré známky. Proti mně dokonce krásné.
V čem si myslíte, že dnešní rodiče nejčastěji chybují? Kdybyste jim měl dát jednu obecnou radu, jaká by to byla?
Podle mě je ze všeho nejdůležitější, aby rodiče byli s dítětem, aby mu byli nablízku a něco s ním společně dělali. To, že si s ním hrají, povídají, že s ním sdílí jeho život, pokládám za zásadní. Víte, pokud bychom dokázali být k dětem laskaví, vstřícní, přátelsky naladění, chápající, ale důslední, tak by k řadě problémů vůbec nedošlo. Ono je snadné to pak hodit na dítě – on se neučí, on má problémy, on se počurává, ale v řadě případů je to ve skutečnosti náš problém.
No počkejte, to aby spousta rodičů propadla zoufalství...
Já neříkám, že je to vždycky naše vina. Dítě ale většinou reaguje adekvátně tomu, jak se chováme my, jeho reakce je naprosto srozumitelná a pochopitelná.
Víte, já mám ve své poradenské praxi často pocit, že už ani to dítě vidět nepotřebuju, že s ním pracovat nemusím a nechci. Co bych s ním dělal? Ono ten problém nezmákne, to musíme my, dospělí, to my jsme ti zodpovědní. Z toho, co mi rodiče řeknou, vidím, jak asi uvažují – takže když se mi podaří, že to pochopí, oni už to s dítětem zvládnou sami.
Box:
PhDr. Václav Mertin dlouhá léta pracoval s dětmi a rodiči v pedagogicko-psychologické poradně. V současné době je vedoucím katedry psychologie Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze, stále si ale udržuje poradenskou praxi a tedy „kontakt se životem“. Pravidelně publikuje v pedagogických periodikách, je předsedou redakční rady časopisu Děti a my a členem nezávislého poradního sboru Nadace Naše dítě.
Je autorem knih Jak se dostat na střední školu (Grada, 2000), Psychologie pro učitelky mateřské školy (Portál, 2003) a Ze zkušeností dětského psychologa – Na co se často ptáte (Klett, 2004). Má dospělého syna a dceru a tříletého vnuka.
|