Nevím, jestli takovéhle téma vůbec do noblesního ženského časopisu patří. Patří ale čím dál víc do ženského života – tak proč o něm mlčet?
Když se před lety spolu se sexshopy poprvé objevily i reklamy na erotické pomůcky, většina žen se nad nimi s uzarděním chichotala jako nad něčím sice lechtivým, ale zároveň natolik úchylným, že by si to samy rozhodně nikdy nepořídily. Už jen fakt, že tenhle zjednodušený symbol muže dostal zdrobnělé jméno Robertek, naznačoval, že u běžné ženy proti živému Robertovi nemá šanci. A dnes? Podle statistiky, kterou jsem nedávno četl, ozkoušelo nějaký ten mechanický stimulant víc než osmdesát procent žen a každá pátá ho má na dosah lůžka stejně samozřejmě jako lampičku nebo knihu.
Co ten nenadálý vzestup obliby umělého muže způsobilo? O tom sice zmíněná statistika nehovořila, ale je to víceméně zřejmé. Přibylo osamělých žen – a přibylo žen, které osamělé chtějí být. Ať už proto, že po předchozích zkušenostech nehodlají riskovat, že by si do života pustily dalšího muže, s nímž by byly víc nešťastné než šťastné - nebo se prostě rozhodly (zvlášť ty mladší), že muž jako priorita číslo jedna je přežitkem jejich maminek a babiček, zatímco život nabízí spoustu zajímavějších věcí, které jim navíc neberou osobní svobodu. Profesní kariérou počínaje a sportem či cestováním konče. Vcházejí do života jako do obchoďáku, jen na imaginárním lístečku nemají seznam věcí, které je třeba nakoupit, ale jiné položky: nejdřív vystudovat, pak zahraniční stáž (případně oboje dohromady), pak získání dobré pozice v zaměstnání, auto, vlastní byt a po třicítce dítě. Sakra, já na něco zapomněla! No jo! To dítě vlastně musím s někým mít!
A nastává výběrové řízení, založené na stejných principech jako předchozí výběr vozu, bytu či zaměstnání. Tenhle je sice bohatý, úspěšný a štědrý, ale bohužel taky ženatý. Tenhle je sice svobodný, ale kariérně nic moc a taky má úplně jiné koníčky, úplně jinou představu o tom, čím si naplnit život. Tenhle je sice svobodný, úspěšný a sexuálně zdatný, ale úzkostlivě si hlídá svou vlastní svobodu v pokojíku u maminky, přestože už je mu přes třicet. Asi by jako pečovatel o rodinu moc neuspěl. Ale potřebuju já vlastně nějakého pečovatele, když už pevně stojím na vlastních nohou a vlastně ani příliš nestojím o to, aby mi někdo do výchovy mého dítěte mluvil? Slyšíte to slovo? MÉHO dítěte. Ne NAŠEHO…
Přesvědčujte je, že partnerský výběr přece probíhá jinak, že odjakživa se do sebe lidé nejdřív zamilovali a pak teprve řešili za pochodu mechaniku vztahu, manželství a rodičovství – nebudou chápat, o čem je řeč. Dobu nerozvážných vzplanutí už propásly (a také jimi pohrdají) a svoboda uváženého výběru je pro ně nade vše. Domnívám, že na té svobodě, která nepostrádá skutečného Roberta, má velkou zásluhu právě Robertek. Osvobodil jejich potřebu sexu, která odjakživa byla základní esencí lásky. Nejdřív ho ozkoušely potají (a možná i s pocitem viny, když už libido tlačilo přespříliš – a pak s úžasem zjistily, že jim dává víc než všichni muži, které mezitím vyzkoušely v posteli. Živý muž má totiž tu nevýhodu, že si sex chce užít i po svém. Kdežto Robertek jim vždy spolehlivě najde to nejcitlivější místečko, pracuje na něm nesobecky dokud je třeba – a když je hotovo, poslušně ztichne a neotravuje zbytečnými řečmi, cigaretami či dokonce svršky (a spodky) vnášejícími nepořádek do jejich představy o úhledném domově.
A muž? Existuje také v představě. Ve chvílích, kdy Robertek pracuje na těle, mohou v duchu prožít lásku s tolika muži a s takovými, k jakým by se ve skutečnosti nikdy nedostaly.
Má to samozřejmě dvě nevýhody. Tu první – kdo je zároveň oplodní – už vyřešily spermobanky a specializované kliniky. Tu druhou vyjádřil nedávno smutný povzdech jedné mé kolegyně: „Robertků už mám plnej šuplík. Ale kde dostanu koupit mužskou náruč?“
|